Cesta duše

Přišel jsem odkud? Odcházím kam?
Život po smrti - cesta tvé duše

Když přijdu, neví nikdo, kdo jsem a odkud přicházím.

Když odcházím, neví nikdo, kdo jsem byl a kam jdu.

Tato kniha obsahuje vědomosti z nejvyšších duchovních sfér.

Zde jsou odpovědi na otázky, které jsou tak staré jako lidstvo samo.

Denně umírají lidé. Většina z nás se smrti bojí. Lidé mají strach a ptají se sami sebe: "Co bude potom se mnou?"

Mnozí říkají: "My nevíme, co přijde potom. Žádný se ještě z onoho světa nevrátil". Ani křesťanská církev nemá žádnou uspokojivou odpověď na tuto existenční otázku.

Ten, kdo považuje pouze životní bytí mezi narozením a smrtí za "život", tomu se musí zdát jeho "odkud" a "kam" tajemstvím.

Nikoliv tajemstvím, ale pravdou je, co mnozí už nevědí a co je proto popsáno v tomto spise: Že smrt neznamená ukončení naší životní cesty, ale že je bránou k jejímu pokračování na jiné existenční rovině. Bránou k životu, který bude o to plnější světla, čím vědoměji člověk zvládl úlohy svého života na zemi.

Smrt, jedna zastávka naší duše na pouti k dokonalému životu! Pochopíme-li, čím život skutečně je, pak ztratí smrt svoji hrůzu. Realita našeho života pokračuje dál. Jak, určujeme my sami.

Co znamená život?

Znamená život, náš život, pouze období mezi začátkem a koncem života na zemi, mezi narozením a smrtí, mezi těmito dvěma nevyhnutelnými událostmi, které jsou obě zpravidla pro všechny zúčastněné spojené s těžkostmi a často i s bo­lestmi? Nedá se opravdu o životě nic jiného říci, než to, že člověk, počat rodiči, se vyvíjí v těle matky až do narození, aby pak několik desítek let žil, zemřel, byl pohřben a zase rozptýlil se ve své materiální částice? Je duše jenom produkt pozemského těla, která pak společně s ním též pomine? Je, tě­lesný organismus určován pouze dědičnými vlohami po rodi­čích a prarodičích, roste a vyvíjí se naše tělo jen podle zákonů dědičnosti?

Mnozí jsou o tom přesvědčeni, jiní zase mají více nebo méně jasné představy o další existenci člověka nebo části z něho -­jeho duše. Věří, že zemřeli spí v hrobě až do doby zmrtvých­vstání a nechávají na náhrobní kámen vytesat nápis: "Spi sladce". Jsou toho názoru, že materiální tělo, přes jeho zřejmé rozpad­nutí může opět vstát z mrtvých.

Kdo se ptá na život a smrt v křesťanské církvi, musí zjistit, že o tom, co přijde po smrti, není schopna dát žádné spole­hlivé odpovědi, neboť bible nepodává k tomuto tématu žádné konkrétní údaje. Mnozí bigotně věřící se bojí, že budou muset po smrti trpět v pekle anebo, že po posledním soudu budou uvrženi do věčného zatracení.

Moderně myslící člověk 20. století se raději tématu "smrt" vyhne. Považuje za reálné a existující to, co může bezpros­tředně vnímat svými pěti smysly a chápat svým intelektem. Vidí se ve své tělesné existenci a zažije to, že je zapředen do vnějšně vnímatelných životních procesů. To, "odkud, kam, to proč a jak to" jeho osudu mu zůstává hádankou, ale to vnější, poznatelné se mu zdá konkrétně hmatatelné jako jeho život. A na základě tohoto vědomí, které je poznamenané materiálními názory, se pochopitelně hrozí toho, podívat se smrti a konči zdejšího bytí do očí, neboť si myslí, že smrt ukončí jeho existenci.

A tak člověk miluje tento život, který mu poskytuje kromě nesnází též všelijaké příjemné a lákavé věci. Chtěl by dlouho žít a nechce ani druhé vidět umírat. Často se přátelé a příbuzní pokoušejí člověka, který je již smrtí poznamenán, udržet naživu.

Strach a nevědomost označily téma "úmrtí" a "smrt" za tabu. Teprve před několika lety se toto stanovisko změnilo, poté, co si někteří lékaři dali za úkol, umírající doprovázet a ne je "odstranit" v době, kdy se už veškeré lékařské úsilí zdá být bezúčelné.

Zkušenosti z této oblasti na rozhraní života a smrti přiměly k zamyšlení a ke změně názorů. Daly podnět k rozšíření úzkého horizontu poznatků o životě. Dnes již velký počet lidí tuší nebo věří pravdivému obsahu životního pojetí těch, kteří žijí v ze­mích, materialismem méně poznamenaných, ve kterých je smrt viděna jako jedna zastávka v přirozeném řádu života. Tam jsou přesvědčeni, že po smrti fyzického těla, "zemřelý", to znamená jeho duše, žije dál. Z větší části je též známo, že duše může procházet vícero pozemskými životy v různých časových úse­cích, v rozdílných lidských tělech.

I u nás zná lidová moudrost formu další existence. Když dnes vědci, kteří se zabývají smrtí, zveřejní své poznatky, tak se dočítáme něčeho, co vůbec není nové. Teorie přírodních věd a církevní dogmata mohly sice toto prastaré vědění vytlačit z našeho vědomí, ale v žádném případě jej nemohly vyvrátit nebo dokonce zapíráním skutečností tyto skutečnosti změnit.

Výklad této knihy navazuje na základní zkušenosti lidstva, mnohé však opravuje a jde zčásti přes doposud známé mnohem dále, až do světa, kde neexistuje již žádná materie, do světa Ducha. Odtud, z duchovna, pocházejí tyto vědomosti, ze kte­rých zde dáváme dál. Ve všech dobách byly základní pravdy života - a dnes jsou opět - zjevovány Duchem Božím, bez­prostředně skrze ústa proroků. My jsme tyto vědomosti z Bo­žího pramene pouze oblékli do svých slov.

.

Smrt není zánik, ale proměna


"Vita mutatur, non tollitur"

Život nebude zničen, nýbrž přeměněn

(Nápis na starém náhrobku)

Vše je energie a z této energie se nemůže nic ztratit!

Život je forma energie! Tak jako naši přírodovědci až do dneška nemohou jednoznačně definovat, odkud energie přichází, proč a jak vzniká, stejně tak nemohou vysvětlit život, mohou ho jen popsat. Tato forma energie - život - se vymyká dosahu dnešních přírodních věd, stejně tak jako naše duše.

Duše je podstatná část životné bytosti "člověk". Kde se na­cházela předtím, než se člověk narodil? A kde zůstane, až se tělo zase rozloží v prvky?

Hmotné tělo, jako živý organismus, je vybudováno na základě přeměny materie. Po smrti, poté co z něho vyprchá život, se opět přeměnou rozplyne v hmotné prvky. Co se ale stane se "životem" a co se stane s duší?

Výzkum, který je zaměřen pouze na materii, nám nedokáže přes největší vědecké snažení vysvětlit, co je každému nej­samozřejmější, totiž život, život, který nás v miliónových for­mách obklopuje v podobě zvířat, rostlin a mikrobů. Z larvy motýla se stane housenka, která se později zakukli do zámotku, ze kterého se zase vyklube nový motýl. Život se mění, ale nezmizí, neztrácí se!

Ve svých nových projevech nám Duch Boží vysvětluje, že vše je energie. Život je energie - který nemůže být zničen, který nemůže být zahuben. Jenom jeho forma se může přemě­nit. Život je ve své původní formě duchovní, ano, život je duch. Naše duše je duchovní existencí, je duchovní forma života.

Pro mnohé lidi, žijící mimo naší západní civilizaci, to patří k základním vědomostem, že duše existovala už před zploze­ním člověka a jehož smrt duše "přežije". Takže jsme zde již před naším narozením, v podobě naší duše, která se jako du­chovní tělo zdržuje v duchovní oblasti.

To se dovídáme také v nových projevech a ještě mnohem více:

Naše duše putuje již dlouho. Kdysi přišla z čistého ducho­vního světa. Tam, domů k Věčnému Otci do nebeských svě­telných říší, se vrací zpět. Její putování vede přes říše duševní, oblasti očišťovací. Za určitých předpokladů smí vklouznout do lidského těla, aby během pozemského života, v čase a v pros­toru, odložila díl svého zatížení. Podaří-li se jí to, pak může pokračovat na cestě domů ke světelnějším světům očišťovacích oblastí. Tím se dostala na své cestě kupředu.

Život na zemi je tedy jen mezistanicí na cestě naší duše, na které jde o to, dosáhnout prostřednictvím vyššího ducho­vního vývoje své původní čistoty, původní vysoké vibrace a původní světelné síly.

Duše, duchovní útvar s určitými, zcela specifickými, téměř "osobními" znaky, se přiblíží během početí a vstoupí při narození dítěte zcela do hmotného lidského těla. Zůstane s ním spojena až do své fyzické smrti.

Všechny životní procesy člověka mají svůj původ v duši.

Do fyzického těla proudí skrze duši božská životní energie a oživuje ho.

Vše je energie, naše cítění, myšlení, mluvení a jednání! Naše duše je "knihou života". V ní je vše zachyceno a v ní zůstane též po odložení pozemského těla v působnosti, co člověk kdy pocítil, myslel, hovořil a konal. To znamená: do duchovních oblastí vezmeme sebou naši identitu, naše vědomí, naše chyby a slabosti, ale také naši vnitřní radost a oddanost k Bohu. To negativní zatěžuje naši duši, zastíní ji a zatemní. Pozitivní myšlenky a činy přinesou duši úlevu a dají jí více světla.

Náš nejdůležitější úkol by měl být, na konci našeho po­zemského života dosáhnout pozitivní bilance, tedy osvobození od četných zátěží a zastínění. Přijde nato, co si vezmeme z tohoto života sebou. Přijde na to, jak temná či jasná je naše duše, když umíráme, neboť to určuje po naší fyzické smrti další cestu naší duše.

Jak probíhá umírání?
Co prožívá duše, když opouští své tělo?


Každého člověka čeká po uplynutí jeho pozemského život­ního období odloučení duše od těla. Pro "umírání" však ne­platí žádná norma, každý člověk umírá jinak!

Moderní výzkum, zabývající se smrtí a umíráním, čerpá svoje vědomosti z popisu lidí, kteří byli už klinicky mrtví a kteří byli znovu přivedeni k životu. Zpravidla utrpěli tito lidé náhlou, násilnou smrt, která se však neukázala být konečnou. Tato líčení jsou podobná:

První poznatek je zpravidla ten, že se duše vznáší mimo a nad svým fyzickým tělem. V tomto stavu vnímá duše své reálné okolí s absolutní přesností a vše, co se kolem ní děje, třeba například v operačním sále nebo na místě nehody. Často duše prožívá v této souvislosti, jako by klouzala temným tunelem směrem ke světelnému bodu. Někteří cítí, že se nachá­zejí ve světle a slyší harmonické tóny a hudbu sfér. Tyto duše se však neoddělily úplně od těla, takže oživovací pokusy se podaří.

Úplně jinak probíhá přirozené umírání, při kterém trvá postupné odpoutávání ze života z těla několik let: Čas od času se dostavují potíže s krevním oběhem, ten či onen orgán nepra­cuje již jako doposud, tělo se stává stále slabším a slabším.

Duši samotné je během této doby dáno hodně možností připravit se na své oddělení od těla. Když se tělo nachází v hlubokém spánku, může duše opustit tělo a se svým stráž­ným duchem "nacvičovat volnost pohybu". Tak jako například nemocný, který byl delší dobu upoután na lůžko, se musí znovu učit chodit, stejně tak se musí i duše znovu naučit vol­nosti pohybu v duchovních sférách.

Konečně člověk ulehne, aby zemřel. Bezprostředně před vystoupením duše se odvíjí ještě jednou celý život umírajícího, podobně jako ve zrychleném filmu. Plně vědomě duše hodnotí až do posledního pocitu svojí minulost, svůj právě prošlý po­zemský život. Hodnotí ho však podle jiných hledisek; než jak to předtím dělal člověk. Rozhodujícím kriteriem je kriterium prokázané nezištné a neosobní lásky. Tak se stane duše svým vlastním soudcem nad činy a smýšlením svého vlastního člověka:

Jestliže se člověk na svoji smrt připravoval, může se duše oddělit od těla relativně jednoduše. Duchovní bytosti jí přitom pomáhají i její strážný duch a též duše bývalých přátel a pří­buzných. Vítají duši, která se právě oddělila od materie a po­máhají jí zaujmout místo na "druhém" světě.

Jestliže se však člověk na svoji smrt nepřipravil a žil plně v materii, bez jakéhokoliv duchovního snažení, bez jakého­koliv zaměření na Boha, pak je jeho celé myšlení a snažení, celé jeho vědomí tak zaměřené na pozemské a lidské životní podmínky, že se toho křečovitě drží. Pak si také nemůže udělat žádnou představu o životě mimo tuto lidskou existenci a proto se smrti brání.

I této duši chtějí duchovní bytosti pomoci, aby se mohla lehčeji od těla odloučit. Ale dokud člověk sám svoji smrt ne­přijme a nechce o ní nic slyšet, jsou možnosti duchovních bytostí pomoci silně omezené. Čisté bytosti respektují svo­bodnou vůli druhého.

Duše, která je tak silně zaměřena na pozemský život, zů­stane i po svém výstupu z lidského těla s ním víceméně spojena skrze proudy energie. Upne se na svůj fyzický domov, neboť také věří, že život je možný pouze v materiálním těle. Cítí ještě, co se s bezduchým tělem děje, jedno, jestli je uloženo v hrobě, či zaneseno do krematoria.

Duše se odpoutá dle stupně svého vývoje


Tak jak člověk žil, jak svoji duši připravil, tak cítí a žije duše dál.

Co se stane s duší například po smrtelném úrazu? Je-li duše tímto násilným účinkem, tak říkajíc vymrštěna z těla, pak se nemůže od těla odloučit podle zákona. To znamená, přestože je zbavena těla, zůstane více nebo méně silně s fyzickým tělem spojena, podle toho, jak byl onen člověk duchovně zaměřený.

Při tomto násilném oddělení je duši zřídka možné se okam­žitě zorientovat, přestože se duchovní bytosti a ostatní duše o ni starají. Následkem šoku, který duše utrpěla, věří, že je ještě stále v lidském těle, protože ještě dlouho poté v sobě cítí ten okamžik leknutí a momentální bolest a protože nevyvinula žádnou rozlišovací schopnost.

Lékař mohl již dávno konstatovat smrt, nebožtík mohl být už dávno pochován a duše ještě nadále věří, že je se svým tělem spojena. Skrze tento šok může duše za určitých okolností ještě řadu dnů, týdnů nebo měsíců nebo ještě déle žít v představě, že je ještě člověkem -- třeba jen nemocným nebo po úrazu zraněným, ale ne mrtvým!

S těmito dojmy žije dál a vnímá je jako obrazy. V těchto duševních představách věří, že žije reálně ve fyzickém těle, cítí, mysli a jedná. Jde třeba vykonávat svoji dřívější práci, protože věří, že je ještě stále člověkem. Pohybuje se v uličním provozu a používá našich dopravních prostředků. Po výstupu z těla nemá však žádný cit. Často bloudí dlouho po této Zemi, než pozná, že je mnohé jinak, než co byla jako člověk zvyklá. Jde třeba ke svým přátelům a ptá se sama sebe: "Nikdo si mě už nevšímá, moje pracoviště je obsazené někým jiným, já jsem úplně sama. Co se to se mnou stalo?"

Teprve po takovémto poznatku může duchovní svět působit na duši. Teprve, když si duše uvědomí, že je bytostí nehmot­nou a že její materiální tělo je již dávno pohřbeno, teprve pak se může pomocí svého anděla strážného probrat a podle stupně svého vědomí nastoupit svoji pout. Některá duše se nechá poučit a nechá se vést do říše duší, jiná jde zase k hrobu a čeká u něho na zmrtvýchvstání "masa", tak jak se to během "života" učila.

Jak už bylo řečeno na začátku, hromadí v sobě duše vše, co člověk během svého života prožije, tedy i všechna nábo­ženská ponaučení. Jestliže byl člověk vychován v určitém způ­sobu myšleni jedné víry a tu také jako pravdu uznal, pak zů­stane jeho duše i po smrti u tohoto přesvědčení. Především v tom případě, když ho církev mohla přesvědčit, že jenom ona jediná oblažuje a že předpokladem k tomu je uznání celého jejího učení. Když se duše odpoutá, žije i nadále v domnění, že stále ještě náleží své církvi a že Boha najde pouze v kostele.

Bůh ale není vázán na jedno místo, nýbrž jako univerzální Duch je všudypřítomný, také v duši samotné! Dokud toto duše nepochopila a dokud se drží toho, co jí učitelé na Zemi vštípili do hlavy jako pravdu, zůstane tento vliv i nadále pro ni určujícím. Pak se uzavře vůči tomu, co by jí poslové věčné pravdy a světla chtěli přiblížit a na onom světě nebude moci najít svoji další cestu a bude se znovu snažit jít k inkarnaci.

O co rozdílnější je pak přechod na onen svět u člověka, který je opravdu s Bohem úzce spojen! Zde můžeme skutečně mluvit o "cestě domů". Tento člověk ví, že jeho duše pochází od Boha a že od Něho dostává životní energii. Ví, že v jeho duši je uložen jeho věčný, nesmrtelný život. Duše - dítě Boží -je stále se svým Otcem ve spojení a chce se k Němu opět vrátit. Člověk ví, že materiální tělo se dá porovnat s oděvem, který se dá jednoduše odložit, když ho není třeba. Jeho duše přijímá již po léta před svojí cestou domů impulsy s obsahem v tomto smyslu: "Odluč se postupně od svého lidského těla".

Jedinečné světelné vibrace vtékají do duše. Zcela obezřetně odebírá své proudy života z fyzického těla a střádá tyto síly. Kolem tohoto, s Bohem spjatého člověka, jsou duše z vyšších sfér a při jeho přechodu na druhý svět jsou přítomni dřívější rodinní příslušníci a strážný duch. Duše, která je ještě v člověku, se cítí šťastnou, neboť ví, že Pán Bůh ji volá zpět.

Člověk se smí, když čeká na takzvanou smrt, ještě jednou podívat zpět. Přehlédne svůj život a odpustí tam, kde je od­puštění třeba. Smí snad dokonce i vidět bytosti vzdálených světů a pocítí hojnost, která ho obklopuje. Pak zavře pozemské tělo oči, několikrát hluboce zadýchá: člověk ještě jednou uvidí duchovní bytosti, či vysoce vyvinuté duše plné světla - a pak vydechne naposledy-duše vystoupí z těla. V tomto okamžiku se vytvoří tento jemný, nehmotný, pohyblivý útvar. Duše na­byla své "stability" a žije vědomě a radostně v té duchovní vibrační oblasti, do které přešla.

Duše je obklopena světlem. Strážný duch nebo duše z vyš­ších světů ji poučují. Duše vnímá melodie, to jsou vibrace té planety, ke které je například duše přitahována.

Každá duše je vedena jinak, přiměřeně svému stavu. Ně­která vidí třeba ulici nebo tunel nebo překrásnou louku. Duše spojená s Bohem se ještě jednou krátce ohlédne, poprosí o pod­poru pro truchlící příbuzné a jde dál.

Tato duše dosáhla během svého jí za zády ležícího, pozem­ského života pokroku. Přiblížila se o kousek k Otci, po kterém touží, šla několik krůčků dál na své cestě zpět ke světlu.

Kde budou jednou naše duše?


Podle duchovního zákona gravitace: Stejné přitahuje stejné, budou duši přitahovat jí odpovídající očistné roviny, jí odpo­vídající očistné oblasti a jí odpovídající duše.

Jestliže byl člověk za svého života egoista, jeho život určován pudy a přáními, chtěl-li mít a vlastnit, nemiloval-li nezištně, nenáviděl, honil se za svojí zábavou, pak se tato duševní zatí­žení do duše vryla. Co člověk nedokázal poznat již během svého života na Zemi a odložit, to vezme duše po odložení fyzického těla s sebou.

Duše se na onom světě může též dále a výše vyvíjet, i když ne tak rychle a jednoduše jako zde na zemi v lidském těle. Jestliže ale není duše ve stavu svou vlastní úlohu správně po­chopit a přijmout, pak si bude hledat v astrálních říších spo­lečnost stejných duší, které mají stejné zájmy nebo se vrátí zpět k zemi a bude vyhledávat místa, kde dříve ukájela své vášně.

Duše, u kterých je přitažlivost k materii velmi silná, přede­vším duše "podléhající vášním", najdou sotva kdy své místo v astrálním světě. Vráti se jako takzvané "duše vázané k Zemi" opět k zeměkouli a snaží se ovlivňovat lidi stejných vibrací, neboť ti pak mohou uskutečnit to, co už duše sama provést nemůže!

Tak jsou mezi námi milióny nevědoucích duší, "vázaných k zemi", které nás všude obklopují a které se chtějí podílet na našem životě. Pověsí se doslova jako hrozny na ty lidi, kteří žijí pouze v pozemské materii, neboť je mohou ovlivňovat, a mohou jim také "odsávat" životní síly.

Když tedy v sobě nosíme negativní pocity a špatné myšlenky, dáváme těmto duším vázaných k Zemi možnost k tomu, aby nás ovlivňovaly. Tyto duše, které odpovídají našemu nízkému, pokleslému vibračnímu stavu, nám přitom odebírají sílu a po­koušejí se nás v těchto nízkých vibracích udržet a pokud mo­žno ještě strhnout hlouběji.

Jestliže již člověk nasměroval svoji duši k vyšším oblastem, potom bude duše i po odložení těla vyššími světy přitahována! Jestliže se duše obrátila k Bohu, k věčnému bytí, pak také může být od vyšších sil bytí vedena. Dostane se jí těch pona­učení, která potřebuje. Získá poznatky, které jí umožní kráčet kupředu. Její duchovní uvědomění se bude postupně rozšiřovat, v ní uložené božské síly se budou rozvíjet. Duše přijme po­naučení a bude se v duchovních oblastech dále vyvíjet.

Z předneseného vidíme; když se duše oddělí od svého těla, bude se opět nacházet ve světě, který jí není cizím, nýbrž který odpovídá stavu jejího vědomí. Kdo se chce dovědět, jak u něho tento svět vypadá, musí se snažit pouze o sebepoznání. Duše půjde do toho světa, na který se již jako člověk zaměřila.

Potřebujeme se tedy jen ptát sami sebe: "Jsou moje myšlenky pozitivní či negativní? Jsou poznamenané závistí, nenávistí, nepřejícností, žárlivostí, chamtivostí, nepřátelstvím a hádavostí? Nebo jsou moje myšlenky naplněny nezištnou a ryzí láskou k bližnímu?" Z odpovědí můžeme vyvodit, jak to v součas­nosti s námi a s naší duší stojí. Stejného druhu je i duchovu oblast onoho světa, ke které se nyní přikláníme.

Co znamená pro duši smutek pozůstalých?


Když člověk zemře, zanechává truchlící pozůstalé. Příliš často znamená smrt člověka hluboký, bolestný zlom v životě příbuzných a mnohdy i zcela nový směr jejich života. Avšak bolest a smutek pozůstalých by měl být co nejrychleji překonán. Smířit se se smrtí milovaného člověka bez toho, že cítí smutek, je pro většinu lidí těžké. Tento fakt přijmout, uvěřit smyslu této události, aniž jsme ho předtím plně mohli pochopit, je pro mnohého ještě nemožné. A proto drží smutek.

Názor, že smrt milovaného člověka v každém případě zna­mená dobré, i když nejsme v tomto okamžiku schopni poznat její smysl, je většinou možné až po uplynutí určité doby smutku.

Tento smutek cítí také duše zbavená těla a je tím zadržo­vána na své další cestě k vývoji. Když pozůstali bez pochopení na zesnulém lpějí, chtějí ho zadržet a přejí si, aby se vrátil zpět, pokládají ho tedy za svůj majetek, upoutávají tak duši k této pozemské sféře. V podstatě mysli jen sami na sebe a ne na blaho toho, o kterém si myslí, že ho tak milují. Jejich láska a smutek jsou ve skutečnosti jen výrazem sobectví.

Duše jsou mnohem citlivější než lidé. Trpí bolestí, kterou členové jejich rodiny kvůli nim prožívají.

Příbuzní by tedy měli odcházející duši věnovat na její cestu myšlenky plné lásky a prosit Boha, aby ji vedl na další cestě k očištění. V žádném případě nemá být duše zdržována projevy smutku, nářků či přáními.

Kdybychom mohli plně chápat Boží milost a lásku, museli bychom se vlastně radovat, že jedna milá duše odešla před námi v onu cizí zemi, kde nás jednou zase přivítá, až my na­stoupíme tuto cestu.

Co je smyslem našeho pozemského života?


Jedno, jak hluboké je zděšení nad úmrtím člena rodiny, my lidé máme sklon k tomu, smrt co možná nejrychleji z na­šeho vědomí vytlačit, neboť nás upozorňuje na jednu perspektivu života, na kterou v pohodlném a ukvapeném každodenním ži­votě lehce zapomínáme a často zapomenout chceme.

Každý hluboký zážitek našeho života, každá osudová rána nám dává příležitost, zahloubat se sám nad sebou. Utrpení nás vede od povrchnosti pozemského vegetování do hlubin naší duše a dotýká se oblastí, ve kterých dřímají síly k vyššímu životu. Pak vnímáme impulsy ducha, které byly jinak přehlu­šovány naším hlučným lidským shonem.

Neměli bychom přehlédnout vztyčený ukazováček Boží, který nás upozorňuje na to, abychom opět rozpoznali to nej­důležitější. Měli bychom si uvědomit, že smysl života na Zemi nespočívá v tom, tento život pouze žít a vychutnávat.

Neboť: náš pozemský život je školou a dobou učení. Tento čas bychom měli využít. Jestliže naše duše nedosáhne cíle této výuky během pozemského života, pak bude člověk v dal­ších pozemských životech postaven před stejné úkoly a bude se s nimi tak dlouho potýkat, až bude vše vyřešené a odpykané.

Proto je důležité, abychom se zaměřili na to nepomíjivé. Naším úkolem je všechno záporné v našem životě přeměnit v kladné tak, že bude v knize života na konci stát jenom po­zitivní bilance. Pak se může duše očišťovacím procesem opět vrátit k Věčnému Otci a stát se čistou a ryzí duchovní bytostí.

To však není možné spasením sebe samého, nýbrž jen uzná­ním Krista, který svojí obětí na Golgatě vložil do každé duše dodatečnou sílu, která nás podpírá, nám pomáhá a nás vede domů. Tuto sílu nazýváme Kristovou jiskrou nebo také jiskrou spasitelskou. Jestliže ale člověk svůj životní úkol nepozná a není ochoten pracovat na sobě, se zušlechťovat, a jestliže nepřijme Krista vědomě za svého Spasitele, jehož síla přemění zlo v dobro, pak nemůže jeho duše pokročit dál. Zůstane v očisťo­vacích oblastech mezi dušemi jí rovnými, podle zákona: Stejné přitahuje stejné.

Žijeme v době, která se chýlí ke konci. Materie pomine! Téměř 2000 let nás Duch znovu a znovu napomíná a upo­zorňuje, abychom se zaměřili F nad Kristovo vědomí. Máme poznat, že Duch života je v nás. Každý z nás zná přikázání života a nikdo nemůže říci: Já jsem o tom nic nevěděl! Znovu a znovu jsme upozorňováni, abychom dávali pozor na svou duši a uctívali své duchovní, nesmrtelné tělo, pozitivně mysleli, mluvili a jednali.

Naším životním úkolem je žít přikázání všech přikázání, to znamená uskutečnit a splnit ho: "Miluj Boha, svého Otce, nadevšecko a bližního svého jako sebe samého!" Jestliže jsme žili v tomto duchovním zaměření, pak se může naše duše po tělesné smrti osvobodit a dále vyvíjet.

Proto také Duch Boží napomíná každého: Dávej pozor na svou duši!

Duše opustí svou schránku, své pozemské tělo. Tělo zemře. U každého člověka bude tento proces odpoutání duše od těla probíhat jinak, ale jeden zákon platí pro všechny: Tak jak člověk žil, tak bude jeho duše žít a cítit dál! Snažme se již teď o to, aby naše duše byla osvobozena od stínů a zatížení, aby zářila čistotou a světlem. Boží síly v nás a kolem nás nám přitom pomohou, abychom se přibližovali krok za krokem ke svému cíli, k věčnému domovu světla, lásky, míru a pokoje.