2, kapitola - Dobré a zlé

Položme si otázku: Co je vlastně dobré a zlé?
Už naše babičky říkávali: " Co tě nezabije, to tě posílí. "
A touto větou bych ráda začala naší druhou kapitolu.
Člověk je všeobecně naprogramovaný tak, že si rád zjednodušuje život. A tedy i myšlenky tohoto zjednodušení nejsou ušetřeny. Pokud malé dítě vyleze na strom, následně z něho spadne a zlomí si nohu, pak rodič reaguje větou měl jsi dávat pozor, nebo neměl si tam lézt. Rodič tím učí své dítě. Chce mu tím ukázat a říci že má dávat větší pozor, má více přemýšlet a promyslet jaké následky jeho konání bude mít.
Představme si na malý okamžik že vesmír je náš rodič. V tomto duchovním světě to tak je. Je potřeba pochopit základní princip života. A to že není zlé a dobré. Dobro a zlo je jen další zjednodušení myšlení lidí. Ve skutečnosti je to však nástroj pro naše učení. To co lidé považují za negativní věci ve svém životě, je jen něco co je má něčemu naučit. Opět si to můžeme ukázat na dítěti s kolem. Pokud spadne dítě z kola, znamená to že se jezdit na kole nenaučilo. Naučí se to tak že stále i po všech pádech na kolo usedá a snaží se jezdit. Až se mu to konečně povede. A tak i vesmír nám posílá všechny zkoušky aby jsme se učily. A když se to nenaučíme správně, tak nám tuto zkoušku pošle znova a znova. Stejně jako dítě usedá znova a znova na to kolo dokud se to nenaučí, tak i my se musíme těmto zkouškám postavit znovu a znovu dokud se tu danou situaci nenaučíme řešit s lehkostí.
A to je důvod proč se nám spoustu věcí v životě vrací. Například spoustu žen chodí za mnou do poradny a říká... Já si vždycky najdu takového vola. Bije mne, nadává mi, ponižuje a další chlap je stejný. I toto je jen další učení. Další zkouška kterou musí projít aby se učili. Čemu se v tomto případě ta žena učí? Úcty. Úcty k sebe sama.
Princip duchovního světa je mít rád.
Mít rád ostatní lidi a zvířata a vše živé i neživé kolem sebe, ale mít také rád sám sebe. Tyto ženy jsou většinou ženy které jsou hodné, milé, o každého se s láskou starají a všichni jim říkají: " Čím ty sis to holčičko zasloužila? " Mnohdy i ony samy si kladou tuto otázku. Čím jsem si to zasloužila? Vždyť se k němu chovám jak nejlépe dokážu. A přesně v tom to je. Ta žena se musí naučit mít ráda sama sebe. Musíme se naučit lásce k sobě samotnému. Kolik z nás se dokáže podívat do zrcadla, usmát se a říct si ano mám tě rád a jsem šťastný že jsi tu semnou? Přiznejme si to. Moc lidí to v dnešní době nedokáže. Ale když nedokážeme mít rádi my sami sebe, jak můžeme chtít po někom jiném aby nás měl rád? A od toho se odvíjí i další věci. Například úcta k sobě samému. Pokud se necháme takto trýznit, pak nemáme úctu k sobě samému. Nevážíme si sebe samotného. Každá taková žena by si měla položit otázku: " Udělali bychom něco takového co dělá ten muž nám někomu jinému? " Odpověď bude znít: " Ne. " A proč ne? Protože taková žena je naplněna láskou. Proto i od takového muže nedokáže odejít. A přesně proto bude i odpověď na otázku kterou jí položíte: " Proč neodejdeš? " znít: " Co on by bezemne dělal? " Protože ta žena je naplněna láskou ke všemu co je v jejím okolí. Problém není v tom, že jí muž bije a nemá k ní úctu. Je důležité si v takovém případě položit hned několik otázek a připustit neboli uvědomit si několik věcí. První zásadní a základní otázka kterou je potřeba si v tomto případě položit zní: Proč mi vesmír tuto zkoušku poslal? Co mám pochopit? Protože dokud nenajdete odpovědi na tyto dvě otázky, pak můžete od takového muže odcházet a stejně vám přijde do života další úplně stejný jen jiný vzhledem. Odpověď na první otázku zní: " Protože se musíš naučit úcty k sobě samé a vážit si sebe sama a hlavně mít ráda i sebe sama." A jaká je odpověď na tu druhou otázku? Pochopit musíš to, že lásku nemáme jen rozdávat, ale i přijímat. Můžeme dávat lásku, ale pokud ji nedostáváme zpět, je něco špatně. Takže proč v takovém místě setrvávat?
Další věc, kterou si tato žena musí uvědomit je to, že stejně jako ona dostala tuto zkoušku ke svému učení, stejně tak i její muž trýznitel dostal tuto zkoušku jako učení a musí se něčemu naučit. Musí se naučit přijímat lásku, rozdávat lásku a další.
Žena která v takovém vztahu setrvá si musí ale uvědomit i další věci. I ona je v tomto případě sobecká. Proč? Protože je v tomto vztahu nespokojená. Tedy logicky i muž a to vyplívá už z dané situace je také nespokojený. Když setrvávám ve vztahu, kde nežiji naplno láskou a zahrnuju svojí duši jen pláčem a nespokojením, pak setrváním v tomto vztahu bráním v lásce a porozumění i svému partnerovi. Protože takový vztah už pak přežívá jen v nenávisti a tím pádem já už do tohoto vztahu lásku nedonesu. To ale neznamená že nemůže lásku dát tomu muži jiná žena. A proč tedy setrvávat v tomto vztahu a neumožnit tomu partnerovi aby si také našel jinou ženu a byl s ní třeba šťastný?
Proto byl vesmír tak moudrý že zajistil aby lidí bylo tolik a každý jiný abychom si mohli každý vybrat tu správnou polovičku k sobě samému. Ale o tom si povíme více později v kapitole dvojplameny, nebo souznění duší.
Co jsem vám chtěla ukázat touto kapitolou?
Člověk by si neměl pokládat otázku: " Bože proč se mi to děje? "
Správná otázka zní: " Co mi tím chtěl vesmír ukázat? Na jakou mou chybu mne chtěl upozornit? "
Pak se lépe budeme učit a pak lépe pochopíme co se nám děje a z jakého důvodu.
Není potřeba se hroutit z každé situace. Je to stejné jako když dítě spadne z toho kola. Odře si koleno, popláče si a usedne na kolo znova. Stejně i my musíme usednout znovu na kolo života a učit se dál a z každé situace si musíme vzít jen to nejlepší učení a poučit se z toho pro pokračování života. Ano je dobré si poplakat. Pláč je projev duše. I duše se potřebuje projevovat. A i tím že pláčeme jí dáváme prostor. Veškeré emoce je potřeba ventilovat. Protože emoce čistí duši. Stejně tak i pláč čistí duši a je potřeba ho používat. Nestydět se za něj. A stejně ani za jiný projev emocí. Doma si také uklidíme nepořádek. Tak i duši musíme čistit. Emoce jsou nástroje pro její čištění. Když nás vesmír tak nádherným nástrojem obdaroval, proč ho nepoužívat?
Malé dítě věří rodičům. Stejně i pejsek páníčkovi. Je to přirozený druh důvěry, který nemusíme budovat.
Je potřeba aby se každý kdo se chce učit těmto věcem naučil stejně věřit vesmíru jako jeho učiteli a velikánu na kterého se vždycky může spolehnout a který ho nikdy nezradí a vždy podrží. I v té nejtěžší situaci je potřeba věřit.
Mě osobně moc pomáhá věta:
" Já ti věřím říďo, nebudu ti do toho kecat, ty víš nejlíp co děláš.. Asi se mám ještě co učit. "
Další velice důležitý krok je nezapomenout zcela upřímně od srdce poděkovat. Za vše a to i za to "špatné" co se nám dostalo. Ale ne jen to vyslovit. Je potřeba si opravdu uvědomit, že to vesmír dělá z lásky k nám. Že nám chce pomoci a udělat nás moudřejšími, silnějšími a dát nám tím krásný život. Poděkováním vyjádříme vesmíru důvěru a vděčnost za učení které se nám dostává. Ale znovu opakuji, jen poděkovat ale nestačí, musíme tu vděčnost opravdu procítit a opravdu si uvědomit jak moc pro nás vesmír dělá.